Baby humbuk box 11. 12. 2006 08:01
Miluš Kotišová
Tichá dobrá zpráva je, že anonymní schránka pro nechtěné narozené děti konečně funguje tak, jak má – anonymně. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a uším, když se strhl takový povyk kolem prvních starostlivě odložených dětí, které se ve schránkách našly, a že se dokonce do celé záležitosti vložila policie a dotyčné matky vyhledala; načež ony pak byly vystaveny obrovskému tlaku veřejnosti, aby si děti vzaly zase zpátky.
 

 

 

Veřejnost i úřady si tedy pomalu zvykají, že je rovněž projevem lásky (nepochybně!), když novopečená maminka (možná s tatínkem a možná bez) dospěje k rozhodnutí, že někdo jiný může být dítěti lepším rodičem, vytvořit mu útulnější domov, poskytnout mu lepší péči a zázemí, věnovat mu potřebnou pozornost. Navíc institut schránek je pokud vím uzpůsoben tak, aby došlo co nejrychleji k adopci.

To nejradikálnější na celé věci je zřejmě poznání (nebo i jen připuštění možnosti), že ne vždycky je biologické pouto tak nenarušitelně pevné a silné, jak se bez většího rozlišování jednotlivých případů domníváme. Neboli zneklidňuje nás možnost, že „biologie není osud“, tedy přinejmenším ne osud celý. Což mimochodem není jen osamocené feministické tvrzení, ale velmi blízko má k němu rovněž i Peroutkova teze z Demokratického manifestu, že podstatou člověka (tedy podstatou ženy) není jen jeho (její) biologická schránka, nýbrž i autonomní nitro.  „Demokracie musí vyjádřit svou biologii a psychologii.“   

Jakkoli mě opakovaně naplňuje úžasem rodičovství nebo ještě lépe vztah vzájemně nepodmiňované lásky rodičů a dítěte, nepovažuji tuto životní zkušenost za hodnou vychloubání se a povyšování se. Snad chápete, že to v žádném případě není protimluv. Chci tím jen říct, že výsostně niterný prožitek křesání, nošení, dávání, chování a probouzení nového života není a neměl by se stávat argumentem o nedostatečnosti druhých, kteří děti prostě nechtějí nebo je nemohou mít nebo zatím nemají. Má zkrátka obrovskou hodnotu sám o sobě, bez příměrů k jiným skutečnostem. Má hodnotu jako příklad, jako možnost.

Bez ohledu na svou hlubokou úctu k rodičům obecně považuji za přirozené a rovnocenné, že někteří rodičovství neprožijí vůbec, respektive pouze nepřímo coby kupříkladu tety a strýčkové, nevlastní mámy a tátové atp.  Rodičovství je jen jeden z mnoha bio-psychologických divů světa, dalšími jsou přátelství, tvořivost aj. Ostatně říkám-li, že si vážím rodičovství, tak mám na mysli hlavně tajemný ideál rodičovství a ideál nepodmíněné lásky a zčásti onu velmi křehkou a jímavou skutečnost sisyfovského posunování našich vlastních rodičovských – lidských – mezních možností směrem k tomuto ideálu, ale přece jen stále mimo jeho dosah.

Když se ohlédneme do minulosti,  dříve se rodinné vztahy odvíjely v dost odlišném společenském časoprostoru – teprve relativně nedávno jsme za prací začali jezdit mimo domov a stává se za daných podmínek podstatně těžší utvářet a pěstovat si malý okruh pevných dlouhodobých vztahů. Také rodičovský vztah k dětem (i samotný ideál) byl jiný, což je při někdejším průměrném počtu 5-6 dětí na rodinu pochopitelné; nutně musel být jiný nežli vztah dnešních rodičů k jednomu či dvěma potomkům a naopak.

Za povykem kolem anonymních schránek pro děti je cítit silný panický strach – strach vykřikující překvapivě do světa, že vymíráme, případně že ženy jsou sobecké, protože nerodí tolik dětí jako dříve. Napadá mne tudíž otázka: Co bylo dřív? Strach, že vymřeme, nebo strach z toho, že se žena osvobozuje? Není nakonec první důsledkem druhého? Vždyť lidstvo ani náhodou nevymírá, ale naopak počet lidí na planetě neustále závratným a čím dál více neúnosným tempem roste. Mimochodem je známo u stromů, že v hustém porostu stromy dozrávají a začnou plodit mnohem později než samorostlé stromy v otevřené krajině. Nepochybuji o tom, že lidstvo podobně citlivě vnímá a reaguje na životní prostor a měnící se (nebo spíše ubývající) krajinu kolem sebe.

Nemyslím si ani náhodou, že nízká porodnost je problém – nikdo si snad vážně neumí představit a následně nebude tvrdit, že by kdy mohla dosáhnout nuly. Pokud ale existuje nějaký politický oříšek, je jím otázka, jak do budoucna jinak organizovat mezilidskou a mezigenerační solidaritu, protože současný systém v sobě už od samého počátku obsahuje chybný předpoklad, že tím nejhlavnějším nosným sloupem ve stávajícím systému budou v podstatě dvě proměnné: rodící ženy a počet narozených dětí, což mi připadá tak smutná utilitarizace a zprůmyslnění mateřství (byť asi nechtěné a nedomyšlené), že ani nemám sílu to komentovat.

Zavedení systému důchodového pojištění, jak ho známe dodnes, i s touto inherentní logickou i  matematickou hrubkou znamenalo svého času nepopiratelně obrovský společenský pokrok a na jistou dobu pojištění fungovalo, ale nyní naráží na svou mez. Je holý nesmysl vinit za toto bezdětné páry či jednotlivce a údajnou sobeckost žen. Spíš by bylo na prvním místě vinit a volat k odpovědnosti ty vlády, které v minulosti sáhly do fondů důchodového pojištění a utratily nastřádané peníze na zcela jiné účely, aniž by fondy později doplnily; které svou nepozorností vůči právu či rovnou korupcí způsobily České republice milionové a miliardové finanční škody; které velmi nedostatečně využívají tří základních možností, jak vytvořit „bohatství“ a naspořit peníze a použít tyto peníze na projekty skutečně komunitního a dlouhodobého zájmu. To předposlední a poslední by podle mého mělo být tím hlavním zájmem zreformovaného systému důchodového pojištění.  

Jinými slovy společnost by neměla organizovat solidaritu výhradně tak, že bezděčně posiluje stigmatizaci určité skupiny (bezdětných žen). Velice by jí prospělo, kdyby  přestala považovat rodinu za jedinou přirozenou solidární jednotku a začala vnímat celou škálu možností prožívání sounáležitosti. Měla by hledat nové a širší (demokratičtější) formy zajištění stáří.

Dnes se nám „základní“ solidární jednotka nejenže zmenšuje (což není problém), ale ubývá v ní i společně tráveného času. Zato ale jednotliví členové a členky rodiny navazují mimo rodinu vysoký počet nepevných známostí. Nabízí se tudíž, že je třeba trénovat a tříbit naše vědomí v tom smyslu, že se nám osobně bude dařit lépe, když budeme trvale pomáhat i druhým, aby se jim vedlo lépe. Budeme se muset učit pohotové sounáležitosti s neznámými lidmi na první setkání. Toho nejlépe docílíme pěstováním spolupracujícího vědomí a potažmo promyšlenou kooperační politikou.  

Jestliže nám opravdu záleží na dětech a rodičovství, pak spíše než manipulací s ženskými osudy musíme působit kladným a vzrušujícím příkladem, vytvářet rodičům i dětem přitažlivé a útulné prostředí ve společnosti – a oslovovat mimo jiné i dětskou duši.

Bezprecedentním ukázkovým projektem, který je otevřen dětské duši a chápe i ji jako nedělitelnou součást (dospělé) společnosti teď a tady,  je nezávislý občanský plán strategického rozvoje Kostariky:  www.estrategia.or.cr.  Projekt vytvořilo bez nároku na honorář na 200 předních kostarických osobností (vědců/kyň, podnikatelů/lek a akademiků/ček) mimo politickou arénu v letech 2004-2006 a letos ho současný prezident přejal jakou součást své agendy! Cílem je, aby se Kostarika do roku 2050 stala rozvinutou zemí. Na webových stránkách této Iniciativy pro 21.století najdete zcela samozřejmě a patřičně okénko pro děti – tipy na jednoduché vědecké pokusy, kooperační hry atp. Zcela samozřejmě je do propagační strategie zahrnuto i to, že s oním plánem budou seznámeny a různými formami do něj zapojeny rovněž kostarické děti a mládež v celé zemi. I toto je totiž příspěvek rodičům, jakož i nabídka možnosti jinak stráveného volného času pro jejich děti. A to nemluvím o dalších vysokých hodnotách a inspirativních aspektech tohoto záměru.

 

Nadcházející úvahy (pobídka k myšlení před myšlením):

„Nejsem feministka“

Liberecký, Moravskoslezský kraj a Vysočina

Nic za nic

100% kvóta

Politika a poezie

Hospodářství čtyřikrát jinak

Žádné emoce v politice?

Nová definice moci

Političky v ČR
Političky ve světě
Ženská politika
Odkazy
Literatura
Agentura GITA
Navštivte prezidentské kanceláře! Kateřina Jonášová Miluš Kotišová Pavla Jonssonová