15 let Centra pro gender studies v Praze 05. 01. 2007 15:07
Pavla Jonssonová
V pondělí 11. 12. 2006 se v galerii NOD uskutečnil večírek připomínající patnáctileté výročí Centra pro gender studies v Praze. Protože jsem začátky Centra díky přátelství s Janou Hradilkovou zažila, naslouchala jsem hlasům minulosti se zaujetím - a přidávám k nim svůj.
 

Jak to bylo, co jsme si tehdy chtěli, co jsme si slibovali od budoucnosti? Vrátit ženě místo ve společnosti, které jí patří, konec patriarchátu, létající auta?

Centrum pro gender studies se pro mě osobně stalo synonymem  znovuzrození občanské společnosti, do které se začleňují i „druzí“ –ženy, noví muži, lesby, gayové, transgendeři.

Na začátku představovalo možnost porovnat zkušenost stávání se ženou/mužem na Západě a tedy modelu rodinného patriarchátu s podmínkami státního patriarchátu. Vypadalo to tak, že v bytě Jiřiny Šiklové Jana Hradilková pořádala “heveresty”, kde se každý mohl vyjádřit k tématům zásadním pro genderovou socializaci, jako je rodina, škola, náboženství, tvůrčí činnost, ale i k tehdejší explozi pornografie a různých peepshow a sexshow. Divoké debaty – svého druhu feministická psychoanalýza, pochopení vlastního vývoje – mě připadly významné ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsem měla pocit, že přispívají k pochopení mechanismů fungování moci  - a to zas ukazuje cesty, jak struktury rozbořit. Když jsem založila genderový kurz na katedře anglického jazyka PedFUK, měla jsem skvělý pocit odvážného počinu.

Z heverestů se scéna přesunula na přednášky, ve kterých socioložky rozkryly postsocialistickou transformaci: jejich genderové popisy doby byly něco úplně jiného než co se objevovalo v médiích – jejich varovný hlas působil jako zjevení společenské degradace. Zdálo se, že si mlčící jehňátka budou za ztrátu veškerých výsady moct samy. Metaforicky řečeno, je lepší být Julianne Moore, zachovat si integritu a něco podniknout než trpět jako bezbranná oběť. Nebo, na začátku 90tých let alespoň upozornit, co se v éře globalizace a pozdního kapitalismu děje mimo sféru zájmu insiderů privatizace.

Dobře si vzpomínám, jak mě ohromila Marie Čermáková, nyní ředitelka Sociologického ústavu ČSAV, černým obrazem žen v sociální struktuře Československa v roce 1991. Už tehdy měla zmapovanou segregaci žen na trhu práce a nazvala naši zem „rezervací patriarchátu“. Taky zmínila další důležitou věc, vysvětlující nepřijatelnou krutost některých žen, kterým se ve veřejném prostoru podařilo proniknout (například M. Thatcher): „Žena musí mít sociální cítění, aby se emancipovala, jinak to nemá cenu.“

Dobře si vzpomínám na přednášky Hany Havelkové. Věděla, že u nás ženské hnutí jen tak nevznikne, protože bez argumentů kolektivní akce není možná. Jedinou infiltraci genderových otázek viděla v psychoanalytických směrech univerzitních elit. Podobně jako Čermáková prosazovala strategii přesahování racionalismu logikou srdce.

Jiřina Šiklová zastavovala akademické debaty výzvou „Holky, pamatujte, co je důležité, jak to říkal Lenin: „Idi v narod!“ a věnovala se výuce praktické komunitní práce, z čehož máme nyní pěknou vzpomínku v Deníku staré paní.  

Z těch začátků jsem si odnesla poznatek, že všichni lidi nejsou jen bratranci, ale i sestřenice. Pak už jsem Centrum sledovala z dálky. Jeho práce a výsledky jsou dobře známy.

Vedle existujících aktivit Centra bych si snad přála lepší využití potenciálu specialistek a specialistů z oboru a reakci na současná témata jako například legalizace prostituce.

Političky v ČR
Političky ve světě
Ženská politika
Odkazy
Literatura
Agentura GITA
Navštivte prezidentské kanceláře! Kateřina Jonášová Miluš Kotišová Pavla Jonssonová