Normální/Abnormální 17. 04. 2007 21:36
Pavla Jonssonová
Rozhovor s bisexuálkou CLARE HEMMINGS (CH), která problematiku bisexuality teoreticky popsala v knize Bisexuální prostory.
 

Dvě členky Prezidentky, Pavla Jonssonová a Miluš Kotišová, se zúčastní kolokvia Normální/Abnormální s tématem gender: heterosexuální matrice a její otevírání

25. 4. 2007 12-14 h, místnost č. 200, Anglo-americká vysoká škola, Lázeňská 4,

Praha 1 – Malá Strana. Dále promluví Dougles Dix o molekulárních sexualitách a  a Tereza Spencerová o transgenderových bojovnících. Pokud mluvíte anglicky, jste srdečně zváni/y!

Jako ochutnávku nabízím rozhovor s bisexuálkou CLARE HEMMINGS (CH), která problematiku bisexuality teoreticky popsala v knize Bisexuální prostory (Bisexual Spaces, Routledge, 2002.). Rozhovoru se účastnil také Mirek Vorážka (MV).

PJ: Znamená bisexualita osobní revoluci, která pro jednotlivce může zrušit instituci heterosexuality?
CH: Mohlo by se to tak brát. Ale spíš než o revoluci jde o jiný typ uvažování o variantách sexuality a způsobech, jakými se o ní hovoří – vše je  mnohem komplikovanější než se zdá.

PJ: Jaký je tedy tvůj koncept bisexuality?
CH: Bisexualita napadá pojetí, že je naše identita formována podle genderu osoby, se kterou máte sexuální styk – tedy že někdo je heterosexuální, protože touží po osobě opačného pohlaví, nebo homosexuální, protože touží po osobě stejného pohlaví. Je zajímavá proto, že mění způsob vnímání heterosexuality a jejího strukturování kolem reprodukce a rodiny. Bisexualita heterosexuální model zpochybňuje vnitřně i vnějškově – nejde jen o opozici.

PJ: Jde tedy u bisexuality o vědomé rozhodnutí, nikoliv věc esenciální?
CH: Ano, naše sexualita nikdy není esenciální pravda, něco, s čím se rodíme. Záleží na různých kontextech, které nám umožňují, nebo znemožňují volbu.

MV: Takže souhlasíš s Judith Butler, že gender je performativní?
CH: Ve své knize Bisexuální místa se na teorie Judith Butler dívám kriticky, protože ona používá psychoanalytický model sexuality, ve které bisexualita funguje jako potenciál, preexistující před heterosexualitou a homosexualitou. Její idea genderové perfomativity znamená, že toužíte po jednom pohlaví, nebo po druhém. O bisexualitě nemluví. Vlastně ani nemůže mluvit o bisexualitě, protože to by nejdřív musela zpochybnit svůj psychoanalatický model genderové identity. Nicméně alespoň  říká, že gender není to, s čím jsme se narodili.

PJ: Žila jsi v různých komunitách lesbických a transgenderových v Británii i USA. Lze je nějak porovnat?
CH: Myslím, že v USA jsou sexuální a genderové komunity mnohem otevřenější než v Británii. V USA je mnohem snadnější se seznámit. Možná je to tím, že je to obrovská země a lidé víc potřebují najít spřízněné duše. V Británii je národní charakteristikou uzavřenost a stát se členkou lesbické-bisexální-transgenderové komunity trvá mnoho let. V Americe jsem žila jen rok a půl a už jsem se stala součástí queer komunity, zatímco v Británii rok a půl nic neznamená. Sexuálně radikální komunita v San Francisku a Bostonu, kde jsem žila –  což je v Americe výjimečná společnost - na rozdíl od Anglie debatuje o sadomasochismu, pornografii a bisexualitě - což ještě neznamená, že je otevřenější, ale každopádně – až obsesivně – o těchto věcech mluví. V Anglii si nikdo nemyslí, že by sexualita byla revoluční, zatímco v Americe ano – v Británii není revoluční nic, pojem sexuality jako rušící hranice a rozdíly nepatří k anglickému stylu. O bisexualitě se v USA píší osobní oslavná vyprávění založená na identitě, kdežto v Anglii se píše analyticko-kriticky. Většina antologií o bisexualitě jsou osobní příběhy comingoutu z USA.

MV: Je Anglie Londýn?
CH: Celkově je tu jen pět nebo šest měst, kde vznikla queer komunita - v Manchesteru, Leedsu, Londýně, Birminghamu - je to hodně omezené.

MV: Je anglická komunita stejně politická jako komunita třeba v New Yorku? Jaké jsou požadavky bisexuálů nebo transgenderů?
CH: Moje zkušenost s transgenderovou komunitou je převážně “female to male”. Bisexuálové se setkávají s problémy většinou na úrovni z očí do očí. Všichni z nich cítí úzkost v lesbické nebo homosexuální společnosti, která se bojí, jestli s nimi někdo bude chtít spát. Také existují problémy s homofobií. Debaty ohledně začlenění bisexuálů do homosexuální komunity se odehrávají spíše v New Yorku. Londýnská komunita je malá a spíše kulturně a umělecky orientovaná než politicky – jde převážně o setkávání v hospodách, o podporu než politika. Existuje ale transgenderová aktivistická skupina Press for Change (Tlak po změně), která není z Londýna, která bojuje za změny v legislativě.

PJ: Jaké konkrétně?
CH: třeba změny v rodném listu. Například abyste v případě spáchání zločinu jako “male-to female” mohla jít do ženské věznice, což v současné době není. Je těžké mluvit o právech obecně: jeden z problémů současné queer komunity v Londýně je apolitičnost. Pokud se chcete zúčastnit výroční Gay Parade, musíte zaplatit 20 liber za večírek. To v kontextu znamená, že je queer politika spíš konzumeristická - nejde tu o změnu vědomí, ale o to, mít stejné zákony jako heterosexuálové.

PJ: Může při té apolitičnosti jít o důsledek tolerance ze strany společnosti? Třeba u nás se často citují výsledky výzkumů veřejného mínění o homosexuálech a transgenderech, podle kterých jsou Češi nejtolerantnější na světě…
CH: Anglie je extrémně homofóbní a netolerantní.

PJ: Jak může být netolerantní země s tradicí divadla, kde muži hráli ženské role a intelektuálové na nejlepších universitách jsou proslulí homosexualitou?
CH: To je klasický rozdíl mezi politikou a praxí. V každé kultuře jsou dějiny vztahů stejných pohlaví. V Británii muži běžně experimentují třeba za studií na univerzitě, ale pak založí rodinu – tam se musí odehrát zásadní vztahy. Celoživotní homosexualita se netoleruje. Až letos byl snížen povolený věk homosexuálního styku z 18ti let na 16. Legislativa proti diskriminaci homosexuálů je velmi chabá.

DMH: Homosexualita je spojována s elitními školami pro bohaté, je chápána jako buržoazní.
CH: Co se žen týče, je homofobie nesmírně hluboká. Ženské vztahy pro muže v Británii představují obrovské nebezpečí. Jednou bych chtěla poznat kulturu, kde by muži nebyli tak urážliví jako v Anglii. Tam jsou maskulinní přístupy a misogynie propojeny: pokud někdo “nepotřebuje“ muže, je to nebezpečná věc, která se často setkává s fyzickým i slovním násilím. V Londýně existuje tolerance na povrchu - můžete nosit, co chcete a dělat si, co chcete, pokud to neděláte příliš veřejně.

MV: Co říkáte na heslo Leslie Feinberga o tom, že máme mít právo volit si gender?
CH: Leslieho Feinberga mám ráda. Na tomto výroku se mi líbí, že považuje gender za konstrukci, něco, co není dané, „přirozené“, ale vytvořené nejen sociálně, ale také v rámci vlastního vyprávění, že gender je něco, o co usilujeme - nikoliv danost, ale naše volba.  Problém je v tom, že pro některé lidi je gender věcí volby víc a pro jiné míň. Někdy se Feinberg vyhýbá tomu, že sociální konstrukce člověka je věcí vyjednávání a tvrdí, že je to něco, co je nám vnuceno. Má polemický styl, který má mít pozitivní politický efekt, ale někdy je mírně voluntaristický. Kdybychom mohli žít jako fluidní bytosti, svět by byl šťastnější - ale to vždy neodpovídá lidské realitě. Je tu určitý rozdíl mezi literaturou transgenderovou, která musí být vždy transgresivní, musí nést břímě touhy jiných lidí, transgendři se staví jako fluidní, překračující genderové kategorie nebo si gender volící, zatímco lidi jen chtějí žít obyčejný život. Když pak transgendeři nedokáží překračovat hranice, znamená to, že selhali - a přitom už tak je na nich dost velký tlak. Myšlenka transgrese je teoretická, nebere v úvahu běžná životní rizika transgederů. Například u Brandona Teeny, který prakticky žil jiný gender než bylo jeho fyzické tělo, měla smrtelné důsledky.

MV: Existuje nekonečné množství genderů?
CH: Není nekonečné. Taková aplikace poststrukturalismu mi vadí: když nejsou dva, tak je nekonečno. Žijeme v sociálních strukturách. Během dějin vždy existovala celá škála genderových vyjádření - ale ne nekonečno. Například v roce 1910 v Manchesteru existovalo jen určité množství genderových vyjádření, které dávaly smysl jako gender. Gender v roce 2001 v Praze, Berlíně nebo New Yorku je ve svých projevech omezen v tom smyslu, že pouze některá vyjádření fungují jako gender. Jakmile se dostanete mimo tyto hranice, už to není chápáno jako gender. Možností je obrovské množství, ale ne nekonečně. 

A ty si myslíš si, že je nekonečné množství genderů?
MV: Myslím, že možnosti jsou v nových technologiích, v kyborgizaci lidského těla. Jak se ty díváš na kyborgizaci lidského těla ve smyslu genderu a bisexuality?

CH: Reproduktivní technologie i technologie v širším smyslu je něco, o čem feministické teoretičky vždycky uvažovaly. Ať u Shulamith Firestone, či Mary Shelley, technologie byla vždy součástí feministické představivosti, vedoucí mimo dosah heterosexuality. Co se týká reproduktivních technologií, nabízejí zajímavé možnosti, jak mohou neheterosexuálové mít děti. Co se týče kyborgů – idea subjektu, který není originální, který nemá identifikovatelné rodiče, je pro úvahy o bisexaulitě velice užitečná. Donna Haraway mluví o „nemanželském“ kyborgovi, stvoření, nevěrném svým rodičům. Stejně tak bisexuálové nejsou věrní ani dějinám gayů a lesbiček, ani heterosexuálnímu rodičovství.  Neidentifikují se ani s jedním. Ale na druhou stranu technologie nenabízí nekonečné množství řešení, protože technika vzniká z konkrétního důvodu v konkrétní době. Idea kyborgů, počítačů, interface, umělého života a reproduktivní technologie neznamená osvobození od genderu – to se ještě uvidí. Ve světě science fiction možná, ale tyhle nové technologie se vyvíjejí v rozvinuté kapitalistické společnosti, která je misogynní, rasistická a patriarchální a technologii omezuje. Už nechci slyšet, jak nás technologie osvobozuje od těla nebo genderu, protože tomu prostě nevěřím.

MV: Mnoho psychologů říká, že genderová identita je hotová mezi druhým a třetí rokem života. Potom už se těžko mění. Takže existuje i genderový determinismus. Kde je ale možnost svobody? Je to ná základě ruptury kolapsu?
CH: Souhlasím. Závěry psychologů se mi zdají smyšlené – myslím, že svou genderovou identitu zvažujeme den co den. V dospělosti stejně jako v dětství. Vybavuji si traumatické momenty z dospělosti, které utvářely můj gender. Je to něco, o čem uvažujeme znovu a znovu. Psychologové mají zájem dokázat to, co chtějí. Podle nich se identita se formuje mezi druhý a pátým rokem a tak nemáme zodpovědnost za to, jací lidé jsme jako dospělí. Samozřejmě že se v dětství dějou důležité věci, ale nejen tam. Výsledky terapie nelze ověřit  - není možné se na ně podívat, protože jsou důvěrné. To je nejhorší případ empirických důkazů. Když transsexuálové tvrdí, že se narodili do špatného těla a že to vědí od dětství, tak to mluví o něčem zcela jiném, mluví o poznání těla, které se opakuje v čase - něco, co víte už v pěti letech.

PJ: Co se stane s mocí v bisexuálním vztahu?
CH: Moc nezmizí. Většina bisexuálů mluví o přerozdělením moci vztahů v sexuálních vztazích, o její jiné škále a o tom, jak je vnímá společnost. Společnost dává jiný význam vztahu, ve kterém jde žena po ulici za ruku s mužem a jiný když se vede s ženou - což děláte jen, když se nikdo nedívá. Častokrát zakoušíme moc podle toho, jak se k nám chovají ostatní lidé.

MV: Liberalismus neustále zdůrazňuje, že potřebou dnešní doby je osvobození jednotlivce od státu. Foucault naopak zdůrazňuje, že je potřeba osvobození se od určitého typu individuace, která je spojená se státem. Ty nové formy individuace a subjektivity otvírá třeba bisexualita.
CH: Co je na Foucaultovi zajímavé je, že vidí individuaci jako formu moci, takže to, co je pro liberalismus svoboda od státu je pro Foucaulta nová technologie Já ve vztahu ke státu. Takže soustředění se na individialitu vždy souvisí se státem - prosazení vlastní nezávislosti nebo rozdílnosti nelze oddělit od státu. Tady nás ovládá dominantní diskurz a myšlenka, že sexualita jako individuálně zažívaný jev - což je právě to, co Foucault kritizuje -  že sexualita není vlastnost jednotlivce jak uniknout moci, ale to, co nás lokalizuje jako současné jednotlivce v moci. Takže přibývající  konfese sexuálního Já na konci dvacátého století jsou to, co nás označuje jako jednotlivce. Je to prosazení sexuality, co z nás činí osobnosti. Ale o bisexualitě Foucault nikdy nic neřekl. Hovoří o nových formách subjektivity ve smyslu těla a sexuality. Nemyslím si, že bisexualita nebo rezistence je revoluční ve foucaultovském smyslu - jen potlačené vědomosti sexuálního vytváření. Nikoliv co víme o bisexualitě, ale co nevíme o sexualitě obecně, o čem nelze hovořit. Problém je, že jakmile začneme  mluvit o bisexualitě jako revoluční, je to pro Foucaulta okamžik, kdy je revoluce ztracena. Když můžeme říct, že bisexualita transformuje sexuální kulturu, transformuje osobnost, pak se to už neděje. V mé práci hledám přímé uplatnění bisexuálního osvobození, protože podle Foucaulta tohle nejsou momenty osvobození. Mnohem víc mě zajímají způsoby, jak nemohou různé sexuální praktiky být chápány jako dominantní, ale nemohou být vyjádřeny opozičně. Bisexualita není rezistence. To, že Foucault identifikoval, že se homosexualita stala na konci devatenáctého století druhem, bylo v souvislosti s rozvojem psychoanalytického konceptu bisexuality jako stavu, ze kterého vzniká heterosexualita a homosexualita, takže Foucault identifikuje homosexualitu nikoliv jako identitu, ale jako sérii praktik a bisexualita je implikovaná ve stejném procesu.

MV: Navázal bych na rozlišení hnutí v Anglii a USA. Vzpomínám si, že jeden můj přítel byl homosexuál v takový tý latenci v Praze a svou identitu si mohl uvědomit až ve Spojených státech. To znamená, že to prostředí je tak výrazné
CH: Já se stala bisexuálkou s comingoutem, když mi bylo patnáct, takže jsem Ameriku nepotřebovala na to, abych se vyrovnala se svou sexualitou. Ale dovedu si představit lidi, kteří přijedou do Ameriky a mohou tam vyjádřit svou sexualitu způsobem, kterým to nedokázali předtím. V Americe je velice rozvinutý jazyk jak mluvit o sexualitě, sexuální identitě a komunitě. 

MV: Feministické hnutí přineslo zajímavé podněty a nové výboje v umění. Jak je to s umění a filmem bisexuálním?
CH:  Minulý měsíc jsem byla v San Francisku, kde zrovna byla výstava queer umění. Velký prostor tam měly bisexuální perokresby z časopisů o bisexuálních zkušenostech, většinou androgynní reprezentace, hermafroditní tělo atd.  Nikdy mě to před tím nenapadlo, ale uvědomila jsem si, že perokresba je velice častá forma vyjádření pro bisexuály. Co se filmu týče,  v devadesátých letech se objevily filmy jako Butterfly Kiss, Female Perversions, Chasing Amy, Those Who Love Me Can Take the Train, Savage Nights. Možná existují undergroundové filmy, o kterých nevím, ale co se týče mainstreamových filmů, moc jich od bisexuálů nepochází. Vůbec se to nedá srovnat s feministickým uměním v sedmdesátých letech.

PJ: Jaký by byl nejsilnější feministický film?
CH: Asi největší vliv na mě měl Whatever Happened to Baby Jane, protože je to o násilí žen vůči ženám. Já jsem dospěla jako feministka prostřednictvím poststrukturalismu, nikoliv politikou identity. Spíš na mě měla vliv literatura - například Flying od Kate Millet, nebo Woman on the Edge of Time od Marge Pierce.

 


Clare Hemmings přednáší genderová studia a teorii na London School of Economics, do Prahy ji kdysi pozvali studenti antropologie Filozofické fakulty UK v Praze z projektu Cargo.

Političky v ČR
Političky ve světě
Ženská politika
Odkazy
Literatura
Agentura GITA
Navštivte prezidentské kanceláře! Kateřina Jonášová Miluš Kotišová Pavla Jonssonová