Po dlouhé odmlce jsem se jala prozkoumat evoluci svého vlastního druhu: cyberholek, cybergirls. Čekala jsem, že si stojíme hrdě, že máme pod palcem tisíce vlastnoručně  naprogramovaných a špičkově nadesignovaných stránek. Že se v celoplanetárních sítích pohybujeme ladně jako kočky a lstivě jako lišky. Že jsme akční a sebevědomé. A že si – když je některý z našich projevů radikální až maloměšťácká patriarchální hrůza - vzájemně kryjeme záda. Jenže error, chyba v systému. Pavučinky se trhají a jemné provazy nedrží. K mému zděšení považuje celosvětový internet za pravé cyberženy ženy typu Lary Croft. Tedy ženy vyumělkovaně umělé a vyumělkovaně účelové. Hrdinky, které jsou hrdinkami jen proto, aby nakonec spočinuly v náruči svalnatého ctitele. Nebo proto, aby v celé své vyvinuté sexy kráse zvýšily prodej svých her, filmů, brýlí, image (viz Bild.de a jeho Sexy Cyber Girls). Spolčení živých cybergirls se na druhé straně začíná podobat tradičním dívčím tlachanicím – cyberholky probírají, jak se seznámit s cyberklukem nebo jak si na stránky umístit foto nějakého úžasného blonďatého fotbalisty (viz Cybergrrlz.com). No to snad ne! Nezbývá mi než věřit, že v bludišti Sítě vegetuje x cyberindividualistek, které v létě své růžky zásadně nevystrkují. Pokud je to tak a své pikle kujete utajeně, prosím dejte mi vědět. Ať mě z depresí nemusí jako vždy tahat gorilí tvář. Gorila, která nikdy nezklame, jejíž grimasa se nemění a jejíž rázná tlapa bije v prsa vytrvale jako tam-tam v boji za lepší ženské zítřky. Členky slavných a milovaných Guerillagirls (viz Guerillagirls.com), které se jinak než v gorilí masce na veřejnosti neprezentujete, buďte pochváleny.  

(tento text byl napsán pro Reflex)